Odolnost začíná důvěrou: Povodně nás učí připravenosti a spolupráci

Povodně roku 2024 ukázaly, že připravenost společnosti se neměří jen výškou hrází, ale i silou důvěry a schopností rozhodovat pod tlakem. Studie o resilienci české krajiny přináší cenné poznatky o tom, jak se stát, obce, starostové a vědci společně učí zvládat nejistotu a budovat kulturu spolupráce, která obstojí i v době klimatických extrémů. Resilience tak není jen ekologický pojem, ale životní filozofie, která propojuje vědu, praxi a občanskou odpovědnost.

Jak povodně mění náš pohled na udržitelnost a odolnost společnosti

Rok 2024 byl dalším důkazem, že klimatická změna už dávno není hypotetickou hrozbou, ale realitou, která zásadně ovlivňuje kvalitu života i stabilitu ekosystémů. Rozsáhlé povodně, které zasáhly české regiony, odhalily slabiny v našem přístupu k hospodaření s krajinou i ve způsobu, jakým přemýšlíme o rizicích. Studie „Resilience v kontextu povodní 2024“ přináší komplexní pohled na to, jak se česká krajina a místní komunity dokážou vyrovnat s extrémními událostmi a jak mohou být lépe připraveny na budoucnost. Autoři upozorňují, že pojem resilience – schopnost zotavení se, flexibilní adaptace a transformace k lepšímu a odolnějšímu – je dnes jedním z klíčových pilířů udržitelnosti. Nestačí stavět vyšší hráze nebo investovat do drahých technických řešení. Opravdová odolnost se rodí v harmonii mezi lidskou činností a přirozenými procesy v krajině: tam, kde voda může zůstat, kde půda dokáže zadržet vláhu, a kde lidé dokážou včas reagovat na změny prostředí.

*Mapa míst uskutečněných rozhovorů. Zelený kroužek indikuje počet rozhovorů v dané oblasti, v případě červeného špendlíku byl v oblasti rozhovor uskutečněn jeden.*

Starostové v první linii: práce s nejistotou a rozhodování pod tlakem

Jednou z nejsilnějších částí zprávy jsou výpovědi starostů z obcí, které povodně v roce 2024 zasáhly nejvíce. Ukazují, že odolnost nespočívá jen v investicích, ale i v lidské zkušenosti, důvěře a schopnosti rozhodovat v podmínkách nejistoty. Starostové připomínají, že povodeň nezačíná v okamžiku, kdy voda v řece přeteče, ale dávno předtím – v přípravách, v monitorování i v rozhodnutích, které často dělají na základě neúplných informací. Práce s pravděpodobnostními výstrahami jsou pak důležitou součástí jejich rozhodování. Jak sami přiznávají, klíčové je vyhodnotit, kdy je lepší evakuovat i s rizikem, že povodeň nepřijde, než čekat příliš dlouho.

Zpráva také ukazuje, že tam, kde obce měly připravené krizové plány a jasnou strukturu komunikace s obyvateli, došlo k menším materiálním i psychologickým ztrátám. Mnozí starostové popisují, že připravenost dnes neznamená mít jen pytle s pískem – ale především systém sdílení informací, školení dobrovolníků a síť důvěry, která propojuje státní instituce, obec, hasiče a místní občany. Zpráva tak vybízí k hlubšímu přehodnocení toho, jak chápeme bezpečí a stabilitu – ne jako stav neměnnosti, ale spíše právě jako připravenost reagovat a schopnost se přizpůsobovat.

Co nás čeká dál: důvěra, vzdělávání a kultura připravenosti

Výzkum přináší i jasné doporučení do budoucna. Klíčovým prvkem odolné společnosti je budování důvěry v instituce – v to, že státní správa, samosprávy a odborníci jednají srozumitelně, předvídatelně a ve veřejném zájmu. Povodně z roku 2024 ukázaly, že tam, kde lidé věřili místním autoritám a institucím, reagovali rychleji, spolupracovali ochotněji a šířilo se méně dezinformací. Důvěra v systém, instituce a stát se navíc projevila jako výsledek nastavených vztahů, nejen poskytovaných informací. Navazování nových a upevňování současných vztahů mezi vedením obce a příslušnými institucemi je tak pro krizové řízení v budoucnu klíčovou cestou, kterou se vydat.

Zpráva také zdůrazňuje potřebu systematického vzdělávání starostů a krizových štábů – nejen v oblasti legislativy nebo technických opatření, ale především v práci s nejistotou, v improvizaci a v komunikaci během krize. Trénink rozhodování pod tlakem by se měl stát stejně samozřejmý jako školení bezpečnosti práce.

Dalším doporučením je rozšiřování povědomí o připravenosti ve společnosti. Připravenost by neměla být vnímána jako něco výjimečného, ale jako součást kultury odpovědnosti – podobně jako třídění odpadu nebo úspora energie. Školy, média i místní spolky mohou sehrát klíčovou roli v tom, aby se téma resilience stalo běžnou součástí veřejné debaty.

Autoři také upozorňují na potřebu zlepšení komunikace mezi vědeckou a správní sférou – přenášet poznatky z výzkumu do praxe, a naopak zkušenosti z terénu zpět k výzkumníkům. Budoucnost udržitelnosti a bezpečí tak podle zprávy závisí nejen na infrastruktuře, ale především na lidském kapitálu: důvěře, vzdělání a schopnosti jednat společně, i když jistota chybí.