Když věda nestačí

Když jsem hned po škole mohla nastoupit do Ústavu výzkumu globální změny AVČR, cítila jsem se poctěna. Po prvotních měsících zmatení a nejistoty jsem se postupně rozkoukala a alespoň částečně, tak jak covid dovolil, zapadla do koloběhu řešení výzkumů, rozsáhlých projektů a deadlinů.

Vědu vnímám jako nesmírně důležitou disciplínu, bez níž bychom toho jako lidstvo moc nedokázali. Má ale jednu velkou slabinu. To, co se vyzkoumá, se nejen musí ověřit, ale také vpravit do mysli ostatních lidí. A to je mnohdy těžké, ať už kvůli tomu, že vědecké závěry často nejsou úplně pozitivní a lidem se s jejich výsledky smiřovat nechce, či jednoduše proto, že v dnešním trochu zkostnatělém systému vzdělávání jsou úpravy osnov takřka nadlidským úkolem a jejich aktualizace trvá někdy desetiletí. V případě oboru tak aktuálního a s alarmujícími výsledky, jako je klimatologie, může být tato prodleva takřka smrtící.

Vbrzku proto může environmentalista narazit na to, že se denně v práci potýká stále s novými deprimujícími informacemi a po návratu domů vidí, že se v jeho okolí ani ve světě neděje nic, co by ukazovalo na to, že jsou vědecké výstupy reflektovány a lidstvo by směřovalo k nějaké změně chování.

Tato zdánlivá marnost lidského snažení může jednoduše vést k depresi a rezignaci. Přesto alespoň pro mě existuje jedna cesta, kudy se můžu ubírat, pokud chci svoje vědomosti a obavy o budoucnost využívat konstruktivně. Tou cestou je aktivismus.

V České republice má tento pojem obecně spíše negativní konotace. Většina lidí si představí věčné „remcaly“ a sepisovače stížností, nebo naopak hlučné „hipíky“ bojující za něco, co je mnohým zcela nepochopitelné a třeba v nich i vzbuzuje obavy. Jenže když se na to podíváme z druhé strany, opakem slova aktivity je pasivita. Schopnost buddhistické smířenosti se světem je sice velmi cenná vlastnost, ale málokdo z nás jí opravdu dosáhne. Proto se pasivita často má sklon smrsknout na nespokojenost, mrzutost a nekonstruktivní kritizování všeho v bezpečí domova či mezi přáteli. Už z tohoto hlediska jsem proto na straně aktivismu, který znamená, že dotyční věnují svůj čas a energii snaze něco změnit k lepšímu (nejedná-li se o zvrácený aktivismus ve formě rasismu či jiných extrémů), než aby si jen stěžovali, kam lidstvo spěje. Jsem navíc přesvědčená, že vědecká objektivita se nijak nevylučuje s promyšleným aktivismem, a proto si myslím, že lidé z různých výzkumných ústavů by měli stát v čele aktivit usilujících o pozitivní změny v jejich oboru.

Já měla od dětství nejblíže k přírodě, a proto i svoji potřebu aktivního občanství směřuji zejména sem. Čím dál víc ale vidím, jak hluboce jsou témata přírodní spjatá s politikou, a chtíc nechtíc tak zabředám i do aktivismu politického. Primárně se ale věnuji dvěma oblastem aktivního života. Jedním z nich je téma klimatu a snižování emisí CO2 a metanu. Ve svém osobním životě se snažím být až obsesivně environmentální ve všech stránkách existence. Nevnímám to ale tak, že bych svým přístupem zachraňovala svět, spíše tak pomáhám svému svědomí, které jen těžce zvládá život v civilizaci postavené na plýtvání a přehnaném využívání přírodních zdrojů. Za důležitější považuji vytrvalý tlak na vlády a korporace nutící je snižovat emise a přijímat klimatické závazky. Proto se také zapojuji do různých hnutí, které sledují tento cíl a svým pojetím aktivismu jsou mi blízké a sympatické. V tom vidím výhodu diverzifikovanosti různých spolků a občanských hnutí – některé postupují způsobem, jež je pro mě nepřijatelný (považuji za důležité mít cíl a strategii, čeho a jak chci dosáhnout, a nikoli jen šokovat a dostat se do médií), jiné jsou ale takové, že k nim svoje jméno a případnou pověst ráda připojím. Mimo práce na „lepším světě“ může být motivací k aktivismu také možnost seznámit se s mnohdy jedinečnými a nesmírně inspirujícími lidmi. Můžete si být skoro jisti, že v případě seskupení většího množství aktivních občanů narazíte na neobyčejné osobnosti a získáte nové přátele.

Klimatický aktivismus je ale běh na dlouhou trať lemovaný neúspěchy. Úspěchy jsou sice také, ale při stále rostoucí naléhavosti zpráv IPCC se zdají zoufale nedostačující. Cítím tak potřebu se věnovat i něčemu, kde můžu jednotlivosti přímo ovlivnit a vidím výsledky v kratším časovém měřítku. Vzhledem k tomu, že mě trápí nejen klimatická krize, ale také dlouhodobý pokles biodiverzity, jsem členem Českého svazu ochránců přírody a realizuji se ve dvou jeho základních organizacích. Volný čas trávím na jihomoravských stepích, kde seču a hrabu trávu, vyřezávám expanzivní houštiny, pasu ovce a pomáhám s péčí o cenné krajinné prvky. Sice je to často nesmírně fyzicky vyčerpávající práce, ale víkend v terénu člověku umožní něco změnit teď a tady. Sice je to jen malá kapka v moři, ale každá takto provedená mozaiková seč či rozvolnění houštin pomáhá alespoň trochu živočichům a rostlinám na daném místě. V měřítku let jsme pak schopni posílit slábnoucí populace či dokonce navrátit druhy na lokalitě vyhynulé, a to už je pocit, který stojí za zažití. Zrovna ty „moje“ lokality v monotónní zemědělské krajině jižní Moravy jsou mnohdy posledními ostrůvky života, které z většího pohledu nemají nijak zásadní přínos. Já ale chci věřit, že se jednou naučíme hospodařit citlivě a ekologicky a tyto zachráněné střípky rozmanité přírody se budou moct stát místy, odkud se přírodní bohatství navrátí zpět do krajiny.

V rámci boje za přírodní bohatství se pak lehce angažuji i v Koalici proti palmovému oleji a dalších hnutích za ochranu (nejen tropických) biotopů a zvířat. Od účasti na blokádě kácení Bělověžského pralesa, až po spravování facebookových stránek ochránců mangrovového pralesa na Borneu, vždycky si člověk může najít činnost, pro kterou je stavěný a skrze níž může alespoň maličko zlepšovat svět.

Myslím, že že pro každého, komu záleží na světě kolem, se najde nějaká pro něj vhodná forma aktivismu. Vaše snaha pak přinese benefity nejen vašemu okolí, ale i vám samým. Získáte nové známosti, spoustu zkušeností z činností, jimž jste se do té doby třeba vůbec nevěnovali, a mnohdy i neopakovatelné zážitky. Aktivismus vřele doporučuji všem, které trápí environmentální žal, či mají pocit, že se nic pozitivního neděje. Samo se nic dít nebude, zato když přiložíme ruku k dílu my sami, můžeme se jen divit, čeho je možné dosáhnout!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

Blog at WordPress.com.

Up ↑

%d bloggers like this: